Nedivím se, že mnoho lidí neví, co to smalt je. Smalt, než jsem se mu začal věnovat profesionálně, byl pro mne nepochopitelný materiál. Byl synonymem pro staré kuchyňské hrnce z dob mé babičky.
V dobách našich babiček, ale neexistovala lepší ochrana železa před korozí. Nebyly zinkovny ani vyspělá chemie nátěrových hmot. A tak se smaltovaly nejenom kuchyňské hrnce, ale i železná vědra a dokonce i litinové vany na koupání.
Na otázku, co je to pravý smalt, odpovídám: je to "něco" mezi sklem a porcelánem - křemičitá hmota, která má tu vlastnost, že se při vysokých teplotách nataví na kovový podklad a sline v krásný lesklý povrch. Vysokou teplotou se rozumí červený až žlutý žár tavící pece (600 - 900°C).
Nejkvalitnější ze smaltů je smalt šperkový. Může se s ním smaltovat tombak, měď, stříbro nebo zlato. Na jeho vypálený povrch se může keramickými barvítky namalovat obraz a znovu vypálit. Takový obraz, vpálený do smaltu, je věčný. Nevadí mu koupel v moři a nehne s ním sluneční UV záření. Můžete jej na pár set let zakopat do země a ani tam nepřijde o svůj lesk či barvu. Šperkový smalt má celou škálu barev a může mít i různou průhlednost. Poloprůhledné smalty se nazývají opalescentní. Obecně každý smalt se navíc dá ještě brousit a leštit, ikdyž práce je to nesnadná.
Technika smaltu tkví v čištění a přípravě podkladového kovu a stejně tak i v číštění smaltu před jeho použitím. Podkladový kov se nejprve žíhá v peci, aby se uvolnilo napětí vzniklé při jeho válcování nebo ohýbání. Po schladnutí se kov moří v kyselinách, aby se odstranily okuje a nečistoty. Samotný smalt se čistí jinak. Pokud je již namletý, musí se odstranit nejjemnější zoxidovaný podíl a potom..., mám pokračovat dál? Je to na dlouhé lokte, raději přejdu k zábavnějšímu - vypalování.
Jak se vypaluje smalt? Tak na to vám odpovím zcela přesně: je to alchymie. V peci musí být tak dlouho, aby se roztekl a na povrchu zazrcadlil, ale ne tak dlouho, aby byl přepálený a uhořel. Chce to zkušenost a cvik.
Slovo na závěr: stejně tak, jak mizí ta smaltovaná vědra, zmizelo i množství firem, které smalt vyráběly nebo s ním uměly pracovat. Mám takové tušení, že pravého smaltu je a bude čím dál tím méně. Jeho nevýhodou je vysoká cena - nejenom suroviny, ale i jeho aplikace. A nakonec je tu nahrazování smaltu polymery, které byť jsou měkčí a nevydrží přímé slunce ani koupání v moři, jsou levnější. Práce s nimi je rychlá a snadná. A pozor, obchodníci jim také říkají smalt! Jak se v tom má potom člověk vyznat, že? Poradím vám. Pokud nechcete někdy do rodinného pokladu zahrnout plastové náhražky, musíte na smaltovanou plochu zaměřit svojí pozornost:
1.) Smalt vede lépe teplo než plast. Dotknete-li se ho, je studený - odebírá vaší kůži teplo. Plast naproti tomu více izoluje. Dotyk s akrylátem, epoxidem, polyesterem nebo prostě s uhlovodíkovým polymerem je teplejší.
2.) Smalt je daleko tvrdší než jeho náhražky. Například běžným železem smalt nikdy nepoškrábete. Naopak. Železný hřebík se po smaltu rozmázne a vytvoří černou čárku, kterou můžete kapesníkem otřít. Do epoxidové náhražky však uděláte vryp jedna báseň (proto se jí také ve vlastním zájmu vyhněte).
3.) Máte-li lupu, podívejte se s ní na smaltovaný kov a smalt. U pravého vypalovaného smaltu poznáte na jejich rozhraní maličkou zoxidovanou vrstvičku - stopu po pálení. Jde-li o průhledný pravý smalt, ten vám zjeví maličké bublinky, které se při vysoké teplotě z kovu uvolnily oxidací. Náhražka tuto oxidační vrstvu nemá. Přechod kov/polymer je naprosto čistý. Jediná vyjímka z tohoto pravidla je profesionálně provedený smalt na velmi kvalitní zlaté slitině, resp. na ryzím zlatě. Tam oxidační vrstvu nenajdeme.
Nakonec ještě uvedu trochu úsměvnou zkušenost z klenotnického veletrhu. Viděl jsem obchodníka, který přesvědčoval o své kvalitě smaltu se zapalovačem v ruce a smaltované výrobky "trápil" v jeho plameni. Je to tak. Smalt zapalovačem nespálíte, zato polymery seškvaříte raz-dva. Ale tuto drastickou metodu vám pro její možné destruktivní účinky nedoporučuji.
Radek Aljančič
specialista na šperkový smalt